Evropa

klicperovodivadlo_logo.jpg [22. únor 2016]  Autorský projekt herce a režiséra Braňa Holička, držitele Ceny Alfreda Radoka za Talent roku, jehož domovskou scénou je Studio Ypsilon.  

„Tak hezkou neděli všem…“
Když mluvíme o Evropě, o čem mluvíme? O kusu pevniny, který máme s tímto názvem spjat? O hvězdách v kruhu, zakřivených banánech a bezdotykových bateriích? O renesanci, humanismu, třicetileté válce, světové výstavě v Paříži, holocaustu a pádu Berlínské zdi? O čtyřicetihodinovém pracovním týdnu, pěti týdnech dovolené a minimální mzdě? O blahobytu? O pořádku? O demokracii? O hodnotách?

„Hele, Commenius! Jede načas.“
U těch hodnot se na chvíli zastavme. Jejich známý obhájce, jistý entomolog MK, je kupříkladu pojmenovává takto: „Je jich víc. Třeba přátelství. Přátelství nemoderované nějakým bohem. Solidarita. Zvědavost. Záležitosti jako horolezectví, polárnictví, sbírání vzácných rostlin. Péče o historické památky, o kulturní dědictví. To jsou věci, pro které stojí za to žít.“ Toto nás tedy definuje? Tohle je, oč se opíráme? O polárnictví a sběr vzácných rostlin?

„Když Nietsche řekl, že Bůh je mrtev, asi si nemyslel, že ho nahradí horoskop.“
Odolali jsme pokušení inscenovat divadelní verzi Entropy, se všemi těmi zábavnými stereotypy, pány s knírky, tureckými záchody a plesnivými sýry. Nepozveme vás ani na průlet bohatou evropskou historií se všemi jejími dramatickými zvraty, vzniky a zániky pyšných říší, válkami, obdobími rozkvětu a opětovného úpadku. A nezavedeme vás ani do sídla evropského parlamentu, abychom se společně od srdce zasmáli vyhlášce o slunečním svitu. Zkusíme chvíli mluvit o Evropě jako o společenství lidí, o společenství, které cítí ohrožení. Strach. Ale z čeho? A o co?

„Takový zvláštní dusno. / Něco je cítit ve vzduchu. / Ráno bylo zataženo a teď se to trhá. / Země to potřebuje.“
Představte si Evropu jako zahrádkářskou kolonii situovanou mezi železniční tratě. Malé zahrádky na sebe navazují v těsném sousedství, některé jsou sice upravenější než jiné, ale celé dohromady je to takové útulné, přehledné, a snad až trochu ospalé. Svou zahrádku tu má třeba emeritní profesor germanistiky (Jan Bílek), starší paní (Lenka Loubalová) si sem na čerstvý vzduch jezdí třídit svou sbírku igelitových tašek, mladý pár (Natálie Řehořová a Vojtěch Dvořák) si přestavuje chatu po babičce na útulné bydlení a jiný mladík (Jiří Panzner) doufá, že si tady vyřeší svůj choulostivý problém. Zkrátka idyla. Kolem ale v nepravidelných intervalech duní vlaky. Koho asi vezou? A taky nebe se začíná povážlivě zatahovat. Jestli přijde bouřka, co se bude dít?

„Nemáš šroubovák? / Jo. Mám. Co potřebuješ? / Šroubovák…“


ROZHOVOR S REŽISÉREM BRANĚM HOLIČKEM
Po kolikáté jste v Hradci Králové?
Pracovně poprvé, moje manželka ale pochází z Nového Města nad Metují, což není tak daleko, takže tím pádem se do Hradce dostanu poměrně často. Kromě toho se na zdejších festivalech několikrát hrály některé hry, které jsem režíroval.

Můžete nám Evropu představit?
Jak oficiálně uvádíme, Evropa je autorským projektem Braňo Holička a kolektivu v Klicperově divadle. Je to tedy autorská inscenace, která vzniká v průběhu zkoušek. Neexistuje text a na začátku bylo dané pouze téma. Je to de facto společná snaha 8 lidí, přijít na to, co je to vlastně dnešní Evropa a zároveň snaha zachytit náladu, kterou mají současní Evropané.

Mohl byste nám představit tvůrčí tým?
Tým tvoří herci Jan Bílek, Lenka Loubalová, Jiří Panzner, Natálie Řehořová, Vojtěch Dvořák a Josef Čepelka, plus ještě jedno malé překvapení. Dále je součástí týmu také scénograf Nikola Tempír, kostýmní výtvarnice Petra Vlachynská, choreografka a tanečnice Lucia Kašiarová, která nám pomáhá s pohybem, a v neposlední řadě dramaturg Tomáš Jarkovský.

Čeho si na Evropě (myšleno geograficky a kulturně) nejvíce ceníte, a co Vám naopak vadí?
Narodil jsem se v roce 1985 a žil jsem tedy jen velmi krátkou dobu v nesvobodě, patřím proto do jakési generace „přelomu“. Možná právě z tohoto důvodu si asi na Evropě nejvíce cením svobody jako jedné z nejzákladnějších hodnot, kterou máme. Líbí se mi představa společné Evropy. Možná i proto, že jsem se narodil na Slovensku, ale větší část života jsem žil v Čechách, takže nemám pocit výrazného zakořenění do jedné země. Rád říkám, že jsem Čechoslovák a vlastně by mi vůbec nevadilo říkat, že jsem Evropan.

Jak Vás napadlo zpracovat právě toto téma?
Téma vzniklo prozíravostí uměleckého šéfa Klicperova divadla. Když jsme se asi před rokem a čtvrt sešli s Davidem Drábkem poprvé, jenom tak nadhodil, že by ho zajímalo téma Evropy obecně. Měl pocit, že je to vhodné téma s ohledem na přístup, jaký já mám k procesu vzniku inscenace, a že by to pro mě i pro herce mohl být dobrý impuls ke společné tvorbě. A ukázalo se, že měl pravdu. Navíc celý nápad vznikl v době, kdy se ještě vůbec neobjevovaly novinové titulky o uprchlické krizi a celá situace v Evropské unii nebyla tak vyostřená jako je v současnosti. Byla to tedy neuvěřitelná náhoda... nebo možná ani ne tak náhoda, jako spíše prozřetelnost uměleckého šéfa, který dokáže odhadnout, jaké téma bude za nějakou dobu naší společností rezonovat. Dostal jsem to tedy jako zadání, ale čím více se blížilo zkoušení, tím více jsem měl pocit, že je to trefa do černého.

Proč by měli diváci na Evropu přijít?
Myslím, že by měli přijít, protože Evropa je prostředí, místo, kultura, pilíř a stará dáma, ve které žijeme, a kterou společně spravujeme, takže by nás proto mohla zajímat. Kromě tématu jako takového by je pak mohla nalákat přímo podoba naší inscenace, protože jsme se snažili přijít na nějaký tvar, který nebude úplně předvídatelný, a myslím, že se nám to povedlo. Je to trochu extrémní tvar, tak uvidíme, co to udělá s diváky, ale minimálně by to mohlo být zajímavé.


DRAMATURG TOMÁŠ JARKOVSKÝ O INSCENACI
„Před lety jsme s Braňem dělali v jeho domovské Ypsilonce inscenaci Demo Demokracie. Byla to inscenace o potřebě diskuse a naší neschopnosti jí nějak smysluplně vést. Tehdy se zrovna rozjížděla kampaň k prvním přímým prezidentským volbám a všude bylo najednou cítit, jak je společnost rozdělená. Dneska se ty příkopy zdají být ještě hlubší a nejspíš to není jen český problém. Přesto se mi zdá užitečné dívat se na něj odsud. Protože co se to vlastně děje? Těch démonických uprchlíků je na našem území asi sto. Přesto to stačí, aby plnili nejen přední stránky noviny, ale aby se (kvůli nim?) už začínala zaplňovat i náměstí, na kterých najednou vidíme pochodovat lidi nesoucí šibenice, ve veřejném prostoru se mluví o kalašnikovech, na komunitní centrum létají zápalné lahve a oslavy sametové revoluce se v prezidentské režii mění na náckovskou demonstraci. Na strachu z neznámého není nic špatného, ten je pochopitelný. Máme se ale kvůli němu začít bát taky sebe navzájem? Nebo dokonce sami sebe?

A ještě jedna věc je nezanedbatelná. Jakkoli celá situace není úplně veselá, nezřídka ty jednotlivé události aspoň u nás získávají nepřehlédnutelně komickou, groteskní podobu. Jako ostatně vždycky…“


Tiskovou zprávu vytvořil a další informaci dodá dramaturg inscenace
Tomáš Jarkovský (jarkovsky.t@gmail_com).

Evropa_plakat.jpg

Zdroj: tisková zpráva Klicperova divadla.

Nahoru

 

Volejte: +420 495 707 111

Kontakty