Z Hradce k Atlantiku na vysokém kole

Fotografie z cest Tři tisíce kilometrů na vysokém kole z Hradce Králové do španělského poutního místa Santiaga de Compostela a dál až k pobřeží Atlantského oceánu má za sebou cyklista Ivan Burkert. Skromný sedmačtyřicetiletý sportovec cestu absolvoval bez jakékoliv domácí publicity a o jeho pouti věděla jen rodina a pár přátel. Až dopis z Francie adresovaný primátorovi města s prosbou o předání výtisku tamních novin neobyčejnému hradeckému velocipedistovi naznačil, že naší pozornosti uniklo něco mimořádného. Cesta, která málem skončila dříve, než začala, o tom, že všude žijí lidé, kteří dovedou potěšit i ublížit i o tom, že stojí za to zjistit, že je něco mezi nebem a zemí a není nad to mít jistotu v rodinném zázemí.

Cyklistika neodmyslitelně provází Ivana Burkerta už řadu let. S myšlenkou vysokého kola začal ale koketovat poměrně nedávno a první takové kolo rozšířilo velopark Burkertových před půldruhým rokem. Inspirací i rádcem mu nebyl nikdo jiný než přítel Josef Zimovčák, který na vysokém kole absolvoval Tour de France a který mu na dalekou cestu také půjčil druhé kolo uzpůsobené pro jízdu do hor. Funkce doprovodu, servisu, provianťáka, zdravotníka a vůbec parťáka do nepohody se ujal Ivan Burkert starší. Původně tak trochu tajný výlet, jehož předpokládaným cílem měla být Tour de France, se protáhl až do Santiaga de Compostela a dál na břeh Atlantiku.

Santiago de Compostela je dávným cílem mnoha poutníků. Proč padla vaše volba právě na toto místo a proč zrovna na kole?
Když jsem se po sametové revoluci někde dočetl o svatojakubské pouti do Santiaga de Compostela, okamžitě mě ta myšlenka nadchla. Úplně stejný pocit, že se jedná o něco výjimečného, jsem měl na Tour de France 2005, když jsem poprvé viděl Pepu Zimovčáka na vysokém kole. To mě ale ani ve snu nenapadlo, že bych si někdy takové kolo pořídil, natož že bych na něm měl vyrazit na nějakou delší cestu. Ale od chvíle, kdy mě na něj Pepa v Praze u Technického muzea posadil, narodila se v hlavě myšlenka spojit vysoké kolo a cestu do Santiaga, ačkoliv jsem k ní neměl nějaký vyhraněný duchovní vztah. Někteří poutnící jdou ke hrobu svatého Jakuba z náboženských důvodů, někdo vnímá pouť jako zajímavou turistickou trasu. Společné mají to, že pod znamením mušle pochodují, jedou na kole či na koni stovky kilometrů. Mnozí odtud ještě pokračují až na pobřeží do sto kilometrů vzdálené Finistery považované ve středověku za konec světa. Klasická svatojakubská cesta začíná ve Francii v městečku St. Jean Pied de Port pod Pyrenejemi, ale dnes jsou značené cesty už z mnoha míst v Evropě. Tak proč to nejet z Hradce?

Vyjel jste 3. července a putoval 28 dní. Jak se vám šlapalo?
První den jsem vyrazil z Hradce přes Poděbrady a Prahu směrem k Berounu do Dobřichovic. Až na tu Prahu a obecně hustě zalidněná místa, šlo cestování dobře. Hned druhý den se ale za Berounem svlékla guma z předního kola a já havaroval. Vedle silničních lišejů jsem si ošklivě pochroumal rameno. Už se zdálo, že s cestou bude konec, ale rentgenové vyšetření v Klatovech závažné zranění neukázalo, tak jsme dali kolo do pořádku a v cestě jsem pokračoval. Nikdo v té době netušil, že jedu se zlomeninou, která si po návratu vyžádá operaci.

A co hlava?
Nevyjel bych bez přilby. Mechanismus pádu na tomto druhu kola je téměř bezvýhradně letem přes řidítka z výšky metru a půl. Mnohé cesty rámují zeměpisné milníky - překračování řek, zdolávání vrcholů, protínání poledníků. Vaše cesta ale měla také mezníky situační. Mezní situace, které neočekáváte, bohužel také nastaly. Po zmiňovaném pádu to pak byl ještě okamžik, kdy se mi ve Švýcarsku rozlomila řidítka, a asi tři dny před dojezdem mi někdo kolo ukradl.

Jak se to stalo a jak jste to řešil?
Bylo to za bílého dne, kdy jsme měli přestávku na občerstvení. Velocipedisté si zpravidla kola nezamykají a nestrachují se o ně, neboť jen málokterý zloděj by na něj naskočil a odjel. Usuzujeme tedy, že ho někdo naložil do náklaďáku a ujel s ním. V cestě jsem ale pokračovat chtěl, tak nezbývalo než jet na kole vypůjčeném od Pepy Zimovčáka. Toto kolo je ale uzpůsobeno pro stoupání do hor, je o trochu menší a má jiné zpřevodování. A taky nemá brzdy.

Vy jste už ale mířil k moři, tedy dolů…
Brzdit na vysokém kole není jen tak. Šlapky jsou ke kolu připevněné napevno a točí se stále. A tak i když stroj brzdy
má, je třeba nohy ze šlapek sundat a sestoupit jednou nohou na výstupek zvaný špaček v dolní části rámu. V mém případě mi ale nezbývalo než brzdit zadní malé kolečko přímo nohou.

Výtisk francouzských novin dokazuje, že jste budil velkou pozornost.
Reakce lidí byly nesmírně milé a srdečné. Setkávali jsme se s nebývalou vstřícností ve všech zemích, kudy jsme projížděli. V horských sedlech ve výškách přes 2000 metrů nám fandily stovky mávajících turistů, míjely nás spanilé jízdy motorkářů, kteří pustili řidítka a tleskali. Povzbuzení přivážela i projíždějící auta, z jejichž střešních okének vykoukla ruka s palcem nahoru či poutní procesí mladých lidí, kteří místo modliteb skandovali República Checa.

A nějaká setkání s konkrétními lidmi?
Vybaví se mi například náhodné setkání s mužem, ze kterého se vyklubal bývalý rakouský reprezentant v cyklistice. Farmář, u jehož statku jsme se utábořili a trochu s obavami jsme čekali, jestli nás nevyhodí, ale on nás naopak přišel pozdravit a věnoval nám plody svého hospodaření. Vstřícní chlapi ve Švýcarsku, kteří mi svařili rozbitá řidítka. Jejich kolega v kožených kraťasech s kšandami s nápisem „Svijany“, který na nás spustil plynulou češtinou. Radostné překvapení, kdy po otázce odkud jsem, namaloval Francouz prstem siluetu republiky, zabodl jeden prst na místo Prahy a druhý jako Hradec. Ta setkání byla někdy až dojemná. Ale člověk nejspolehlivější, kterému jsem vděčný nejvíc, je můj táta, který jel celou cestu se mnou.

Jaký jste měl dojem ze Santiaga?
Santiago je nejen krásné město, ale funguje tu i něco, co se dá těžko popsat. Už na poutní cestě cítíte, že vás sem něco táhne. Jestli má existovat něco mezi nebem a zemí, tak byse to dalo určitě najít tady.

Jel jste 120 až 140 kilometrů denně. Večer jste si i přes únavu a bolest ramene psal deník. Co jste si zaznamenal na závěr?
„6. 8. Hradec Králové. S obavami jdu na kontrolu s bolavým ramenem. Na chirurgii mě posílají nejprve na rentgen a pak mi paní doktorka sděluje, že v rameni je zlomenina. Co jsem asi po těch probdělých nocích mohl čekat? Teď si říkám, ještě že jsem se to nedozvěděl v Klatovech…"

Španělsko

Španělsko

Španělsko

Španělsko

Nahoru

 

Volejte: +420 495 707 111

Kontakty